DnesKA
už můžu bez starostí a nervů z toho, jak se domluvím, cestovat do většiny zemí světa. S radostí a klidně i sama. Mám tak možnost potkávat nové přátele z různých kultur a můj svět je díky těmto vztahům nádherně rozmanitý. Když budu chtít, můžu si najít práci v mezinárodní firmě nebo v zahraničí, protože svůj strach z mluvení „cizím“ jazykem jsem nechala dávno za sebou.
Můžu číst knížky v angličtině, sledovat filmy a seriály v původním znění, bez toho, aby mě obtěžovaly titulky. V angličtině si mohu dohledat jakékoli informace z mnohem více zdrojů, sledovat videa nebo aktivně komunikovat s lidmi z celého světa. Můžu se účastnit různých seminářů, workshopů nebo stáží a nejsem limitovaná pouze na české prostředí.
Moc dobře si ale pamatuji dobu, kdy moje realita takovou idylu ani vzdáleně nepřipomínala. Sebevědomě komunikovat anglicky s dalšími živými lidmi? Pro mě? Pro introverta? Absolutně nemožné!
Vzpomínám si, jak pro mě představa na veřejnosti promluvit anglicky byla snad nejhorší noční můrou. Co na veřejnosti! I před členy rodiny, kteří sami anglicky neuměli, jsem byla na dovolené stěží schopna ze sebe vysoukat pár slov. Pocity, které jsem při tom prožívala? Byla jsem hromádka nervů.
Poléval mě studený pot, v obličeji (a nejspíš nejen tam) jsem byla rudá jak rak, ruce se mi třásly a o hlasu ani nemluvě. Srdce mi bušilo tak, že jsem si myslela, že není naprosto žádná šance, že ten infarkt nedostanu. A to mi bylo 16! Nakonec jsem tu větu: „Do you have postcards?“ ze sebe vypravila, ale přiznám se, že fyzicky špatně mi bylo ještě minimálně další půl hodinu.
Baby steps
Postupem času jsem sice byla schopna alespoň něco ze sebe vysoukat, ale strach z toho, udělám byť jedinou chybičku nebo si nebudu moct vzpomenout na správné slovíčko, byl stále paralyzující. Navíc jsem nikdy nebyla spokojená s tím, jak jsem se vyjádřila. Hodiny jsem trávila tím, že jsem zpětně situaci analyzovala a hledala ideální variantu. Prostě když došlo na mluvení, naprosto jsem zamrzla.
Mým snem bylo tou dobou žít a pracovat nějakou dobu v zahraničí. Ideálně v New Yorku. Papírově bych na to znalosti měla mít, měla jsem přece státní zkoušku. Ale strach hovořit anglicky, byl stále obrovský problém, který mě brzdil. Já jsem se ale tenkrát rozhodla, že to konečně změním. Nevěřila jsem si natolik, abych se sebrala a do toho New Yorku odjela. Na to došlo až později.
Začala jsem ale pracovat v jazykové škole jako recepční. Říkala jsem si, že tam budu v relativně bezpečném prostředí, ale zároveň už tomu mluvení neuniknu. Neunikla, v tom jsem se nemýlila. Byla jsem schopna komunikovat, ale neskutečně mě frustroval pocit, že moje angličtina je taková kostrbatá, stále jakoby učebnicová. Prostě jsem nemluvila tak perfektně, jako rodilý mluvčí a to mě hrozně štvalo.
Co mě na práci v jazykovce moc bavilo, byla ta pestrost národností a pocit pospolitosti. Společně jsme trávili spoustu času i po práci. Jednou když jsme seděli na zahrádce u piva se strhla poměrně ohnivá debata na téma, které už si teď nepamatuju.
Slova se chopila Monique. Francouzka, která vlastně anglicky moc neuměla. To jí nezastavilo a vášnivě se pustila do argumentace. Všichni jsme ji bez dechu poslouchali. Já doslova s otevřenou pusou. Nevím kolik z toho, co říkala bylo vážně (a správně) anglicky. Ale my jí všichni rozuměli.
V ten moment jsem si plně uvědomila, že klíčem není co největší slovní zásoba nebo bezchybná znalost gramatiky. Uvědomila jsem si, že to úplně nejdůležitější je domluvit se. Je jedno, jak dobře procházím testy, i to jak dlouho se už učím nebo jaké mám certifikáty.
KDYŽ BUDU SEDĚT V KOUTĚ A TU PUSU NEOTEVŘU, TAK SE NIKAM NEPOHNU A ŽIVOT MI UTEČE MEZI PRSTY.
Tak jsem se prostě rozhodla, že tu ochrannou zeď, kterou jsem kolem si kolem sebe postavila, zbourám. Na sílu. Jednoduše ji rozmetám na kusy kladivem. Měla jsem obrovskou touhu přátelit se se všemi těmi zajímavými lidmi kolem mě a sdílet s nimi svoje myšlenky. A to mi tu potřebnou sílu dodalo. A jsem za do neskonale vděčná.
Od té doby jakoby se všechno obrátilo. A všechno, co jsem se kdy naučila ze mě přetékalo. Byl to naprosto úžasný pocit, že jsem najednou byla schopna vyjádřit, co jsem chtěla a nebyla jsem při tom na zhroucení. Že jsem si najednou mluvení začala užívat i přesto, že jsem stále nemluvila perfektně a bez chyb. A to mě posunulo na úplně jinou úroveň.
Také mě tato změna přivedla k úžasným příležitostem, které by mi jinak unikly. Například jsem sama strávila půl roku cestováním po USA a Kanadě a účastnila se jedinečných projektů. Což mi dodalo sebedůvěru a po návratu jsem začala angličtinu učit. Něco, co mě sice vždycky lákalo, ale připadalo mi naprosto nedosažitelné.
A tak moje cesta k tomu, abych se při komunikaci cizím jazykem cítila sebevědomě, svobodně a hlavně v pohodě sama se sebou, byla zbytečně dlouhá a namáhavá. Kdyby se tenkrát našel někdo, kdo by mi dokázal sdělit ty zásadní věci, které už dneska vím, tak abych je dovedla pochopit, mohla jsem si ušetřit spoustu času a nervů.
Nemusíte tápat, jít metodou pokus - omyl a pracně si prošlapávat cestičku. To už jsem udělala já. Můžu vám poradit, jak překonat strach a stud a různé další bloky, aby pro vás mluvit cizím jazykem nebylo utrpení, ale RADOST.
Můžu vám poradit, jak nejlépe využít to, co už znáte. Protože vždycky můžete pracovat jen s tím, co máte v danou chvíli k dispozici. Nemá cenu čekat, až budete mít pocit, že už se učíte dostatečně dlouho, že už máte širokou slovní zásobu, nebo že už tu gramatiku konečně umíte. Ta situace nikdy nepřijde. Je to totiž jenom pocit. Pocit, který Vás brzdí v dalším rozvoji. Brzdí Vás ve využití znalostí, které už máte.
máte jen pár dní 
zůstáváte v Čechách ▶︎ 
chcete všechno 
máte 3 - 6 týdnů?
jedete až v září?
