Abyste v tom nebyli sami

Před měsícem jsem neměla ani tušení, že dneska večer tady budu sedět a budu psát svůj vůbec první článek na blog. Před měsícem jsem taky netušila, že se přihlásím do kurzu Podnikání s pláže a už vůbec jsme netušila, jak moc to se mnou zamává a kolikrát budu nucena přehodnotit svoje vnitřní nastavení, vylézt za hranice svojí komfortní zóny a ani kolik strachů budu muset překonat.

Do kurzu jsem se přihlásila celkem impulzivně a s hodně mlhavou představou, co mi tak může přinést a kam mě může zavést. Popravdě nejdřív jsem předpokládala, že to nejspíš nebude nic pro mě. Říkala jsem si: „Online podnikání, no tak to teda nevim. Ale snad se tam naučím vytvořit si web a pár dalších věcí, co se mi můžou hodit.“ Ale i tak jsem si myslela, že kurz vyzkouším a na 99% velmi rychle vrátím.

Ale už jak jsem odeslala platbu, jsem věděla, že jsem udělala něco velkýho. Něco, co mi obrátí život vzhůru nohama. Už dlouho jsem měla potřebu začít věci dělat jinak. Zkusit něco novýho, ale nevěděla jsem co. A nevěděla jsem jak.

Čím dál tím víc jsem měla pocit, že se mi v hlavě rýsuje NĚCO. Bylo to několik myšlenek a několik projektů a všechny byly hodně vágní. Nejspíš ani nebyly ucelené myšlenky, byly to jen náznaky. Jeden z těch vágních náznaků měl co dělat s angličtinou a s tím, co jsem pozorovala na studentech ve svých kurzech.

To čeho jsem si ve svých kurzech všimla, je, že většina mých studentů řeší v zásadě dost podobné věci. Jednoduše by se to dalo shrnout do věty:

Ještě toho neumím dost na to, abych mohl/mohla mluvit a tak když nemusím, tak se tomu vyhnu a když musím, je to pro mě hrozný stres a tak se tomu stejně radši vyhnu.

Stejně jsem to kdysi vnímala i já. Tenkrát jsem si ale myslela, že jsem v tom sama. Nikomu jsem neřekla o tom, jak to pro mě bylo těžké mluvit anglicky, i když jsem ten jazyk měla od začátku hodně ráda. Nebo jak moc jsem se styděla a že jsem si vlastně vůbec nevěděla rady. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem o tom nemluvila já, ale nikdo kolem mě o ničem podobném taky nemluvil. Tak jsem se s tím prala sama, jak nejlíp jsem uměla.

Po tom, co jsem si to v sobě srovnala a představu, že všichni umí anglicky líp než já jsem překonala, jsem to přestala řešit. Když jsem pak začala učit, byla jsem vlastně hodně překvapená zjištěním, že většina studentů je na tom podobně, jako jsem bývala já.

Víc o tom, jak jsem se z ustrašené holky dostala až k English Stories, si můžete přečíst tady.

Cesta, kterou má za sebou spousta lidí v mých kurzech, je skoro jak přes kopírák. Začali se učit na škole, ať už základní, střední nebo vysoké, klasickým způsobem drilováním slovíček a drcením gramatických pravidel. A k tomu, aby anglicky mluvili se sotva kdy dostali. Po škole angličtinu moc nepoužívali a když ji později potřebovali, přihlásili se na nějaký kurz. Případně měli hodiny hrazené od zaměstnavatele.

Tenhle klasický školní přístup mi nesedí a rozhodně jsem takhle „učit“ nechtěla. Došlo mi, že nemá moc cenu do lidí tlačit něco nového a hnát je pořád někam dál, když vlastně neví, co s tím, co už mají a znají. A že ten úplně největší problém není neznalost, ale strach. A tak jsem začala přehodnocovat svoji představu o tom, jak to má v hodině vypadat a s čím, a hlavně jak, můžu lidem pomoct.

Měla jsem pocit, že v hodinách na živo jsem našla způsob, který funguje a pomáhá studentům nenechat se strachem paralyzovat a učí je využívat to, co už mají ve své vnitřní databázi uloženo. Viděla jsem, že to co lidem říkám, jim pomáhá přehodnotit postoj k cizímu jazyku a složit si svoji vlastní skládačku, tak aby jim vyhovovala.

Někde vzadu v hlavě jsem měla ten náznak myšlenky, že takhle to není celé, že tím to nekončí. Že by mělo NĚCO následovat. Jemně, ale pravidelně se ten můj náznak hlásil o slovo. A já pořád nic. A on se neustále vracel a klepal na dveře.

Já ale vůbec nevěděla, co s ním a jak to uchopit. Nebo spíš mě ani nenapadalo, že by se to vůbec nějak uchopit dalo. Pak mi jako správný nástroj ve správný čas přišel do cesty kurz Podnikání z pláže. A moje původně vágní myšlenka začala rychle nabírat konkrétních tvarů až vyrostla k English Stories.

Zjistila jsem, že tímhle projektem se pro mě propojuje strašně moc věcí, které jsou pro mě důležité a mám je ráda. Děsně mě baví a nabíjejí. A dávají tomu co dělám další rozměr. Nebo možná spíš směr. Celý ten proces je neskutečně kreativní a já si díky vytváření webu, blogu a dalších věcí okolo znova uvědomila, jak moc zásadní pro mě kreativita je.

Opravdu hodně dlouho jsem nedokázala přijít na to, jak svoji kreativitu nasměřovat k něčemu reálnému, konkrétnímu. Náhodně jsem se pouštěla do různých mini projektů, které ale neměly žádný faktický výsledek. A i když mě jednotlivé kroky a aktivity bavily, nebyl v tom žádný přesah, kontinuita a hlavně koncept.

Pro mě je být kreativní fakt super. Ale na rovinu, s tímhle prvním článkem to není vůbec jednoduché. Není pro mě úplně snadné najít tu polohu, kde se budu cítit dobře a sama sebou a přitom psát text, který bude veřejně přístupný. A není to jenom v tom. Svou roli hraje i strach z toho, že někdo povolanější bude mít na celý projekt rozdílný názor nebo že někde vyšvihnu nějakou parádní chybu. A nebo že by si někdo mohl myslet, že prostě plácám nesmysly. Ale to k tomu patří.

I přes ten strach cítím, že to proč jsem se rozhodla psát blog a dělat celý projekt English Stories, má smysl. Že je to něco, do čeho vím, že mám a chci investovat svoji energii. Je v tom taky obrovská svoboda a je to krásný. Protože když už se jednou rozhodnete a ze své komfortní zóny vystoupíte a posunete tak svoje hranice, zjistíte, že je to dost návykové. A že tak po svém alespoň trošku měníte svět. Minimálně ten svůj vlastní.