Představte si, že vaše vysněná úroveň angličtiny je něco jako Porsche. Jenomže teď jste třeba stará opráskaná škodovka. Znamená to, že tou škodovkou nebude jezdit, když se potřebujete někam dostat a budete čekat až našetříte na to Porsche? A co když na něj nenašetříte nikdy?

A navíc, když máte čerstvej řidičák a nebo jste dlouho neřídili, tak si to Porsche přece nechcete hned oťukat. Takže se logicky nejdřív vyjezdíte se škodovkou.

A s angličtinou je to stejně. Nemá cenu čekat až se dostanete na Porsche level. Protože se na něj nedostanete, pokud nezačnete mluvit anglicky už na úrovni tý opráskaný škodovky.

Když přijde na to, abysme sami posoudili, jak na tom jsme s angličtinou, náš odhad je hodně často mimo. Ať na jednu nebo na druhou stranu. Já jsem vypozorovala, že zhruba 90% lidí je přesvědčeno, že jsou na to MNOHEM hůř, než na tom ve skutečnosti jsou.

Můžete mi to věřit. Fakt. Jednak jsem v tomhle mnohem objektivnější než vy sami a druhak mám porovnání. Co je ale stejně důležité, je to, že já od vás nečekám, že budete perfektní a že se VŠECHNO naučíte jako mávnutím kouzelného proutku.

Všechno se naučit stejně nejde a PERFEKTNÍ neexistuje. Stejně jako neexistuje jenom jedna pravda. Je to jenom o úhlu pohledu a o našich představách a očekáváních.

I tady to funguje jako všude jinde. I když při učení jazyků nejde o materiální věci, ale o znalosti, pořád chceme víc než máme a zdá se nám, že když se spokojíme s tím, jak to v danou chvíli je, snižuje to naši hodnotu.

A tak místo abysme se dokázali ocenit za to, kam už jsme došli, stresujeme se a plahočíme se dál, abysme uměli víc, byli jsme lepší a sníme o tom, že jednou budeme perfektní a PAK teprv to všechno začne.

Samozřejmě má smysl posouvat se někam dál a objevovat další a další verze sebe sama. Ale je to pořád jako s tím Porsche a škodovkou.

Navíc já si myslím, že posunout se o krok dál mi mnohem víc pomůže to, když dokážu přijmout realitu takovou jaká je a s prominutím se z toho neposrat a když něco chci změnit, tak pro to udělám, co je potřeba. Ale neznamená to, že budu šlapat po tom, kdo jsem teď.

Poměrně dost mých studentů je přesvědčeno, že jsou na tom s angličtinou fakt bídně. A některé z nich nemůžu ani za nic přesvědčit, že to tak není. Myslí si, že když je chválím, je to jen abych je motivovala nebo že jim mažu med kolem pusy a nebo že prostě kecám.

Já to na jednu stranu chápu. Vůbec totiž nezáleží na tom, co já si myslím a co říkám. Nemůžou mi to uvěřit, dokud nezačnou věřit sami sobě.

Mám pro vás takové malé cvičení a nebo možná spíš pokus:

Na chvilku si zavřete oči a v duchu nebo nahlas, jestli to jde, si chvilku mluvte anglicky. Nebo si přehrajte nějakou situaci, kdy jste anglicky mluvili a neměli jste z toho dobrý pocit.

ALE teď si zkuste představit, že na vašem místě je vaše kamarádka, kolega nebo někdo vám blízký a to co říkáte, vychází z jejich úst.

Jak moc vám vadilo, že to jak mluvili nebylo perfektní? Jak moc podstatné bylo, že se tam objevila nějaké chybička? Nebo že museli chvíli hledat slova? Změnil se nějak váš pohled na ně? Máte najednou pocit, že pro vás znamenají míň, že jejich hodnota klesla?

Řekla bych, že ne.

Věci, kterým na sobě přikládáme obrovský význam nám u druhých přijdou nepodstatné. K ostatním často dokážeme být mnohem laskavější a tolerantnější než sami k sobě.

To mi připomíná situaci, kdy jsem před pár lety byla na víkend u jezera Kinbasket. Je to tam prostě nádherný, takže jsem chvílema jen tak stála v jezeře a rozhlížela se a obdivovala hory, co se zvedaly kolem.

Když jsem vylezla ven, můj kamarád mi říká: „Koukej jaký jsem ti nafotil super fotky. Jsou fakt skvělý. Uplně si to řiká o cover fotku na Facebook.“

No já měla spíš pocit, že se pomátl. Vůbec jsem nechápala, jak ho mohlo napadnout, že ty fotky jsou super. To okolí určitě, ale já na nich v plavkách a ještě to dávat na Facebook? No tak to né.

Na druhou stranu jsem ale hodně chtěla. Protože to okolí je krásný, kompozice dobrá, vzpomínky na to místo úžasný a žádnou podobnou fotku nemám. Ale já si přála, abych tam vypadala líp, abych měla hustší vlasy, abych byla hubenější, abych měla lepší plavky…

JENOMŽE! Čas od času když se k těm fotkám vracím, přemýšlim, že kdyby na tý fotce byl kdokoli jinej a vypadal takhle, ta fotka by mi super přišla. Vůbec bych se na ni nedívala tak kriticky, jako když jsem na ní já.

Je to totiž tak, že nikdo nás nebude soudit tak přísně, jak se posuzujeme my sami. A jestli někdo soudit chce, vždycky si něco najde i kdybysme nakrásně perfektní byli. A NAVÍC to nevypovídá nic o nás, ale o tom člověku, co nás soudí. Prostě úhel pohledu.

Takže mi věřte, když říkám, že tak jak je to teď,  je to dost dobrý.

A zapomeňte na věty typu: „Jsem uplný nemehlo; Já vážné nic neumím; To že jsem to řekla byla jenom náhoda; Já to nevim, jen jsem si tipnul; Poznal jsem to jen z kontextu, ale ty slovíčka vůbec neumím, musím se je všechny doučit.“

A když vás někdo pochválí, pochvalu nebo kompliment přijměte, a užijte si to. A buďte na sebe hodní a laskaví a hlavně se chvalte sami. Zasloužíte si to!

Na všechno negativní kašlete, je to ztráta času a jestli jste momentálně stará oprejskaná škodovka, tak jí prostě buďte a nestyďte se za to.  Jak by se řeklo anglicky

Je totiž hodně velká šance, že i v tý škodovce dojedete tam, kam potřebujete. Nemusí to sice být tak rychle a hladce jako v tom Porsche (který ale nemáte), ale zase to může být dobrodružnější a cestou se můžete dozvědět odpovědi na otázky, na který by vás ani nenapadlo se zeptat.

Jestli jste se rozhodli přestat čekat na Porsche a pořádně to rozjet už ve škodovce, ale máte pocit, že jste na to sami a že vaše škodovka potřebuje trošku roztlačit, napište mi na ivana@englishstories.cz. Já Vás postrčím. Heslo je: Vyrážim ve škodovce!