Nejsem zrovna člověk, co by byl na nejvíc pohovorech na světě, ale na těch, co jsem byly, vím, že jsem udělala některý zásadní chyby. A taky vím naprosto jistě, že jsem udělala úplně tu největší chybu, co na pohovoru můžete udělat.

Ale nejdřív vám řeknu, jak jsem si na tuhle historku vůbec vzpomněla. I když těsně po tom pohovoru jsem se cítila totálně zničená, úplně jsem na to za ty roky zapomněla.

Až do tý doby, než se mnou před pár dny jeden můj student během naší konverzace sdílel tohle:

Díky tomu jsem si vzpomnněla na tenhle pohovor, na kterým jsem byla před tolika lety. A rozhodla jsem se o to s ním podělit. A teď s váma. Protože jestli jste někdy měli smíšený pocity z toho, jak jste někdy něco řekly, ujišťuju vás, že mám v zásobě něco lepšího.

Takže: Bylo mi lehce přes dvacet, sebevědomí jsem měla asi tak zhruba v ničem. A byla jsem naprosto paralyzovaná při představě, že bych měla mluvit anglicky. Milovala jsem ten jazyk a hrozně moc jsem jím chtěla mluvit.

Znalosti jsem na to měla, takže bych měla být schopná mluvit celkem v pohodě, ale když došlo na věc, prostě to nešlo. Teda, pokud jsem si nedala pár skleniček.

Což je něco, co jsem před pohovorem dělat nechtěla. Byla jsem taaaak nervózní. Ani jsem se mi ta práce nelíbila. Ani jsem o ni nestála. Bylo to ve velký korporaci a já z nějakýho důvodu měla pocit, že bych takovou práci mít měla.

Ten pohovor byl v češtině a nešlo to tak příšerně, jak jsem očekávala. A pak přisla na řadu ta část, kdy si chtěli otestovat moji angličtinu.

Část z toho byla překlad promo textu z firemní brožury. Nebylo to tak hrozný. Začalo to v pohodě, ale pak jsem nevěděla, jak přeložit jedno slovo.

Věděla jsem, co dělat se zbytkem toho textu, ale tohle jedno slovo... Měla jsem pocit, že vím, co znamená, ale nebyla jsem si 100% jistá.

Takže jsem, logicky, neřekla nic. Seděla jsem u stolu, dívala se do textu, byla jsem rudá jak rak. Byla jsem celá zpocená a připadala jsem si jako totální loser. Ale nevymáčkla jsem ze sebe ani slovo.

Nemohla jsem se ani podívat na ty další 3 lidi, co se mnou seděli u stolu. Pro všechny to bylo pěkně trapný a nemohla jsem se dočkat až ten pohovor skončí. Chtělo se mi brečet a měla jsem pocit, že zaručeně umřu.

A teď rychle zpátky do současnosti a tadá, já pomáhám ostatním s jejich angličtinou a zrovna říkám svému studentovi, že je naprosto normální mluvit pomalu a hledat slovíčka. Ale taky, že většinou není jen jeden "správný" způsob, jak něco říct.

Když naše hodina skončila, začala jsem přemýšlet o tom, co bych řekla, kdybych v tý samý situaci byla teď. No, jenomže o to jde. Už dlouho vím, že jedno slovíčko v mnoha případech zas tak moc neznamená.

Nejspíš bych na to přišla podle kontextu. A protže moje sebevědomí je někde úplně jinde, a protože vím, že je normální dělat chyby, nebála bych se jich pár udělat.

Ale kdyby to slovíčko, kterému bych nerozuměla, vypadalo jako zrovna to důležitý, prostě bych nejspíš řekla něco jako:

A kdyby mě to moc znervózňovalo, prostě bych to řekla.

Vůbec není důležitý, na jaký úrovni vaše angličtina je. Protože jednu a tu samou věc můžete říct mnoha různejma způsobama. A řeknete to tak, jak v tu chvíli nejlíp dovedete.

Není to ideální, já vím, ale je to lepší než držet jazyk za zuby. Díky tomu se nezaseknete. Může vám to dokonce pomoct udělat malý krůček vpřed. A taky to ukáže, co jsou ostatní, kteří jsou celé situace součástí, zač.

Protože pohovor není jednostranná záležitost. Není to jen o tom, aby oni zjistili, jestli jste ten pravý kandidát, ale je to šance , abyste zjistili, jestli tohle je pro vás ten pravý zaměstnavatel.

Ale já to chápu. Radši byste se takovým situacím vyhnuli úplně. Jestli je to váš případ a vy s angličtinou, respektive s mluvením, válčíte a chcete s tím něco udělat, omrkněte English Buddy Online, kde můžete trénovat a zlepšovat mluvení s lidmi, co jsou s vámi na stejné lodi.

A tak jako (skoro) vždycky, existuje i anglická verze tohoto článku. Stačí kliknout na tlačítko a jste tam.

Podobné články