Z tý kuchyně mě nikdo nedostane!

20.10. 2019Ivana Běhounková1170x

Dnešní článek nebude o tom, že ráda vařím a dělám to nonstop i místo spánku. Ani o tom, že bych se v kuchyni zavřela v záchvatu vzteku nebo lítosti. Nemyslím, že jsem něco takovýho někdy udělala. Ale možná jsem se někdy zavřela v nějaký jiný místnosti.

Ale zpátky k tématu, respektive ke kuchyni. Asi vás to překvapí, ale dnešní článek bude o mojí úplně první hodině angličtiny. Ne o té, kde jsem byla jako student, ale o té kde jsem byla jako lektorka. Nebo spíš měla být.

Vlastně vůbec nevím, jak se to seběhlo, ale mám pocit, že to bylo tak, že můj tehdejší přítel si domluvil doučování jedné nebo dvou studentek. Mohlo jim být mezi čtrnácti a osmnácti.

Z celé té akce si pamatuju dost málo detailů. Mohla bych se sice svého bývalého přítele zeptat, má totiž sloní paměť, ale takhle mi to přijde zábavnější a navíc k tomu trošku potrénuju svoji paměť.

Co ale vím, je, že mi bylo něco málo přes dvacet a moje angličtina byla tou dobou někde kolem úrovně B2. Ovšem moje sebevědomí a nejen co se angličtiny týká, bylo někde na úrovni A-8 (tisíc).

A nebylo to žádné tajemství. Takže naprosto nechápu, jak mohlo někoho napadnout, že by byl dobrý nápad, abych to doučování vedla já. A říkám vám rovnou, že můj nápad to nebyl.

Ale co mě to popadlo, že jsem s tím souhlasila, vážně netuším. Možná, že to byl první ze záchvěvů, jak čelit svým strachům. Jenomže v té době jsem byla naprosto odpojená od svojí intuice, protože jinak bych ji musela slyšet jak na mě z plných plic řve:

Z D R H E E E J !!!

No ale já ji neslyšela a tak jsem na to kývla. A ani se mi nechce si vybavovat, jak moc jsem byla nervózní. Jenom když na to zlehka pomyslím, začne se mi zvedat žaludek a to je to zážitek starý téměř 20 let.

S přítelem jsme měli dohodu, že bude po dobu hodiny u rodičů, kteří bydleli přes chodbu. Jen pro jistotu, jako morální opora (jeho verze), nebo kdyby došlo k nějaké tragédii (moje verze).

Holky přišly. Nebo jen jedna. Tohle by mě vážně zajímalo, kolik jich bylo a jestli si to moje mysl náhodou nezveličuje. Ale pro účely tohoto článku zůstaňme u toho, že byly dvě.

Takže ještě jednou, holky přišly. Moje nervozita vyletěla až ke stropu o tři patra nad náma. A myslím si, že mi přestala v těle proudit krev a byla jsem úplně bílá.

Holkám jsem nabídla něco k pití a ať to byla voda nebo čaj, příprava mi trvala minimálně pětkrát tak dlouho a za celou tu dobu jsem na ně nepromluvila. Tím jsem si stoprocentně jistá! Protože proč přece? Dělám pití a hodina jakoby ještě nezačala.

Přinesla jsem jim pití, sedla si naproti nim ke stolu a začala listovat v učebnici. Skoro bych se vsadila, že to byla jedna z těch učebnic, kde se mluvilo o Prokop’s family, ale nechci se hádat.

Pak jsem si několikrát pořádně odkašlala. Měla jsem přece v plánu hodně mluvit. A taky jsem se několikrát pořádně napila vody, takže jsem si jí musela jít doplnit.

A pak nastala moje světlá chvilka. Začala jsem komunikovat, ptát se. Dokonce jsem řekla i něco anglicky. Pár vět myslím, ale mohlo to být i jenom pár slov. Trvalo to pár minut a pak jsem se zasekla.

A když říkám zasekla, tak myslím  N A P R O S T O   T O T Á L N Ě   Z A S E K L A. A když jsem se takhle zasekla, nedostala jsem ze sebe ani slovo. Fakt ani jedno.

A když říkám zasekla, tak myslím  NAPROSTO TOTÁLNĚ ZASEKLA. A když jsem se takhle zasekla, nedostala jsem ze sebe ani slovo. Fakt ani jedno.

A taky nebylo možný se odseknout, prostě nebylo. To by vám mohly potvrdit moje spolužačky ze střední a nebo třeba učitelka těsnopisu. Ten mi totiž vůbec nešel, takže tam jsem se při něm zasekávala často.

Tak jsem tak chvíli seděla naproti nim. Koukala na ně. Kašlala a zapíjela to vodou. Střídavě rudla a bledla. A pak jsem se zvedla, vzala telefon a odešla do kuchyně.

Tady je potřeba říct dvě věci – telefon byl pevná linka a ani nebyl tlačítkovej, ale měl dlooohou šňůru a to bylo dobrý, protože dosáhla až do kuchyně. Né že by náš byt byl tak velký, ale i tak.

A to mě přivádí k té druhé věci – kuchyň byla hned vedle obýváku, kde ty holky seděly a ty dvě místnosti byly oddělený prosklenýma dveřma, takže každé slovo, co jsem řekla bylo perfektně slyšet.

To mi bylo ale v tu chvíli jedno. Teda, nebylo mi to jedno, ale byla to moje jediná šance, jak přežít, takže jsem začala vytáčet číslo.

Dovolala jsem se asi až na potřetí, protože můj přítel prostě nepočítal s tím, že bych takovou banalitu nezvládla. Ne že by tohle řekl, ale všichni víme, že o nic moc nešlo, že? A anglicky jsem uměla líp než on, takže to přece má logiku.

Naštěstí jsem se ale nakonec dovolala. Nevím, co jsem říkala, ale rozhodně to bylo něco ve smyslu:

OKAMŽITĚ MĚ PŘIJĎ ZACHRÁNIT NEBO TO DOPADNE FAKT ŠPATNĚ!!! !!!

Do dneška se divím, že za tu dobu si holky nesbalily svý saky paky a nezmizely. Vydržely. Můj přítel přišel za pár minut a hodinu dokončil.

Já ale z kuchyně nevystrčila nos a celou dobu, co hodina probíhala, jsem seděla na zemi na studeném linu. Asi abych sama sebe potrestala. Je možné, že jsem měla celou dobu zacpané uši, tím si ale nejsem jistá.

Asi vám nemusím říkat, že holky už nepřišly a že ty dvě stovky byly hodně tvrdě vydělaný. Pro nás oba.

Na tuhle historku jsem během let, vlastně asi docela rychle, zapomněla. Nebo ji spíš úspěšně vytěsnila, doufaje, že na dobro. Ale před pár týdny se mi najednou vynořila v paměti a já jsem měla co dělat, abych se nepočůrala smíchy.

Úplně jsem zapomněla, že moje učitelská kariéra začala tak dávno a tak špatně. A s takovým začátkem bych si nikdy nepomyslela, že bych s angličtinou mohlo být za dobře a dokonce se  učením živit a že bych to mohla milovat.

A už vůbec ne to, že by lidi oceňovali moji práci slovy jako:

"Ivano, vy jste učitelka od Boha."

Což je mimochodem ta nejhezčí zpětná vazba, co jsem kdy dostala.

Já jsem to neviděla, ale asi to tam někde muselo být, když mi kamarádi lektoři v době, kdy jsem pracovala v jazykovce jako recepční, říkali, abych šla učit, že by to bylo přesně pro mně.

Ale já si ťukala na čelo, že tohle fakt ne, že se stydím, že na to nemám talent, že moje angličtina není dost dobrá, že nejsem zábavná a že to prostě není nic pro mě.

No a pak jsem k tomu přišla jako „slepej k houslím“ a tentokrát jsem už svoji intuici slyšela jak říká:

J O O,   J D I   D O   T O H O!

Tak jsem do toho šla po hlavě. A nepodělala jsem se z toho a dobře to dopadlo. A dobře to dopadlo ne proto, že by se stal zázrak a já bych najednou plula na obláčku dokonalosti a nemusela se starat o nic.

Bylo to tím, že jsem se rozhodla. Že jsem se rozhodla nepoddat se svému strachu a věřit sobě a tomu, že na to mám a že to bude OK.

Byl to risk a byla tu možnost, že i přes ty roky a přes to, že jsem teď někde jinde se mi na první hodině mohlo stát, že se rozsypu a že to nepůjde.

Pár nocí před první hodinou jsem trochu špatně spala, ale když na to došlo a vlezla jsem do učebny, nebyla jsem nervózní ani trochu. Protože jsem věděla, že pokud chci, aby to fungovalo, tak nervózní být nemůžu. Tak jsem se rozhodla, že nebudu.

A pak ještě několikrát jsem se takhle musela rozhodnout. Pak už to začalo jít automaticky. Nervózní nejsem. Jedině občas, před začátkem nového kurzu, kdy nevím, kdo mě na druhé straně čeká, ale jakmile začnu, nervozita je pryč.

Všechno je to totiž jenom v hlavě. O ničem jiném to není. Takže když se rozhodnete, že se angličtiny přestanete bát a rozhodnete se, že budete anglicky mluvit, půjde to. Nebude to sice perfektní, ale o to tu nejde.

Jde o to začít. Moje první hodina (ta opravdová) taky nebyla zdaleka perfektní a kdybych čekala do té doby než si ji jako perfektní připravím, myslím, že bych ještě teď byla ponořená v přípravách na moji dokonalou hodinu místo v psaní tohohle článku.

V angličtině je takové rčení:

A to je přesně ono. Do češtiny se překládá jako „Učení dělá mistra.“ Ale podívejte se na tu větu pořádně. To učení je tam naprosto zavádějící. V angličtině je tam totiž slovíčko PRACTICE – tedy praxe.

A jsme zpátky u toho mluvit, mluvit a mluvit. Protože jedině díky praktickému tréninku se můžete z místa, kde jste právě teď posunout někam jinam. A je vážně jedno, že nedosáhnete na metu PERFEKTNÍ.

A kdyby vás to zajímalo, tak moje hodiny pořád nejsou perfektní a nemyslím si, že někdy budou. Občas se tomu některá může přiblížit, ale jiné jsou „jen“ dobré a nebudu vám to tajit, některé jsou vysloveně špatné. Ale naprosto všechny mají svoji hodnotu a svoje místo v mém repertoáru.

A kdyby vás zajímalo ještě tohle, tak s těma holkama jsem se tenkrát nešla ani rozloučit. Z tý kuchyně mě fakt nikdo nedostal…

Ivana Běhounková
Ivana je průvodkyně světem angličtiny a zakladatelka projektu English Stories. Je autorka ebooku 3 tipy jak udělat z angličtiny svůj jazyk, desatera English Speaker's MANIFESTO, konverzačních kartiček Talk to me a online kurzu The Speaking Challenge.

Kromě angličtiny miluje příběhy všeho druhu, přírodu, hudbu, teplý ponožky a každodenní magický okamžiky. A taky fakt, že je z ní opět opitmistka, idealistka a snílek.

O tom jak se dostala k English Stories si můžete přečíst tady.
Komentáře