A jakou máte vůbec kvalifikaci a co mě můžete naučit?

Hmmm, když se mě na tohle někdo zeptal před pár lety, bylo mi to většinou hodně nepříjemný. I když sama v sobě to mám srovnaný už dlouho, mluvit o tom veřejně – tomu bych se dřív radši vyhnula…

Takže jsem většinou celá zatuhla, snažila se tvářit, že jsem v pohodě a rychle jsem vymýšlela nějakou učesanou odpověď, která by uspokojila všechny strany, jen abych nemusela na plnou hubu říct, jak to je. Asi nemusím říkat, že jsem se u toho nikdy necítila nejlíp.

Ne, že bych lhala, to zas ne. Ale nechtěla jsem vypadat nekompetentně. Mimo jiné jsem měla problém říct, jak dlouho „učím“. Teď je to přes 7 let a když jsem začínala, měla jsem pocit, že správná odpověď je minimálně 10. A říct, že začínám mi přišlo naprosto nepřijatelný.

A i když pro mě osobně nikdy diplomy, certifikáty a tituly nebyly podstatný a nebrala jsem je jako záruku… vlastně ničeho, vím, že pro spoustu lidí jsou důležitý. Ať jejich osobní nebo těch, od kterých se učí a přebírají informace.

Co ale za podstatný považuju, je to, jestli co ten člověk říká, má hlavu a patu. Jestli s tím, o čem mluví má osobní zkušenost a jestli mi to dává smysl zrovna v tý situaci, ve který se momentálně nacházím.

Takže předpokládám, že teď už je jasný, že se nebudu ohánět diplomy, ani certifikáty. A jestli ještě pořád doufáte, že jo, tak vás zklamu. Protože na zkoušky, navíc ty, co pro mě postrádají smysl, mě moc neužije.

Pravda je taková, že jsem angličtinu ani nestudovala na univerzitě a ani nemám žádný mezinárodní certifikát. Mám jen půlku certifikátu na úrovni C1. Není to ani polovina certifikátu CAE – ten se na půlky dělat nedá. Je to polovina certifikátu z mezinárodní zkoušky City&Guilds – psaná část. Tu mluvenou jsem tenkrát neudělala.

Ale zase si nemyslete – já angličtinu chtěla studovat. Nebo vlastně, chtěla jsem studovat něco. A angličtina byla to jediný, co mi dávalo smysl. A když už, tak už – nejvíc jsem chtěla na anglistiku-amerikanistiku na FF UK. Kam jinam.

Bylo mi ještě pořád 17, když jsem tam šla dělat přijímačky a nedostala jsem se. Tak jsem to zkusila do Brna. Na fildu, na peďák i na peďák do Prahy. Vlastně i do Plzně. Tam jsem odešla asi po dvaceti minutách, protože mě to hrozně, ale hrozně nebavilo.

Nedostala jsem se nikam. No co, na poprvé to nevyšlo, tak to za rok zkusím znova. Tentokrát už jen na tu vysněnou FF UK. A že se budu během roku připravovat. Velký HAHA. Nepřipravovala a nedostala se. Znova.

Ne že bych na angličtinu za ten rok ani nesáhla. Naopak. Chodila jsem na roční pomaturitko, takže jsem jí byla vystavená každej den. V testech a cvičeních jsem excelovala, ale když došlo na mluvení, tak to ze mne lezlo jak z chlupatý deky a pokaždý, když jsem MUSELA něco říct, jsme myslela, že dostanu infarkt nebo mě klepne.

Jednou jsem se nějak nepohodla s naším kanadským lektorem Jeffem. Normálně se nehádám, ale asi mě něco nakrklo vážně hodně, protože jsem se ohradila tak důrazně, že si mě vzal na chodbu a tam jsme si to začali vysvětlovat.

Anglicky samozřejmě. Protože Jeff česky nemluvil. Tak tam tak na sebe vřískáme kvůli nějaký blbosti a já nás najednou vidím jakoby se shora a slyšim se, jak mluvim anglicky.

Když jsme se hádali bylo mi jedno úplně všechno, krom toho, že jsem si s ním to nedorozumění potřebovala vysvětlit. Žádný strachy, bloky a podobně. Nic tam nebylo. Jen jsem to ze sebe potřebovala dostat ven.

Ha, takže by se dalo říct, že hurá, mám vyhráno, jsem za vodou, všechno jsem si vyřešila a na tu vysokou jsem se – logicky – měla dostat. Ale to už víte, že se nestalo a happy end se ještě nekoná.

Mimochodem, že jsem nestudovala angličtinu na univerzitě mě sice mrzelo dlouho, ale hlavně proto, že jsem nevěděla, co jinýho bych s tou svojí milovanou angličtinou mohla dělat. Jen se jí učit pro radost? A čím se budu živit? Tenkrát na konci 90. let, by mě ani ve snu nenapadlo, že je možný se angličtinou živit, i když ji nevystuduju.

Abych se srovnala s tím, že teda na FF UK studovat nebudu, bylo potřeba, abych si uvědomila, že anglistika – což je věda o angličtině, kultuře a reáliích anglicky mluvících zemí – není to, co mě zajímá. Mě vždycky mnohem víc fascinoval reálnej a živej jazyk. Ten, co se neustále mění a vyvíjí, a kterým mluví normální lidi.

Když mi tohle došlo, hrozně se mi ulevilo a měla jsem radost, že se angličtinu můžu učit po svým. Ještě s větší vervou jsem se pustila do (samo)studia. Já totiž chtěla vědět všechno. Všechny slova, všechny významy všech slov, všechny nuance, všechny idiomy, hovorovou angličtinu, slang… Prostě všechno.

Angličtinu miluju a s mým životem je propletená už víc než 30 let (panebože!) a pořád se mám co učit. Víte, že v sedmý třídě jsem se dokonce přihlásila na doučování, který jsem vůbec nepotřebovala? Šla jsem tam jen proto, abych byla s angličtinou víc času.

Ale pozor, i když proběhlo velký prozření na chodbě s Jeffem a objektivně jsem měla znalosti a pořád jsem nasávala další a další, tak větší část z těch třiceti let jsem anglicky (skoro) nemluvila.

Ptáte se proč? To je snadný. Myslela jsem, že musím mluvit jako rodilí mluvčí. A měla jsem strach,

Prostě a jasně jsem potřebovala být perfektní a mít to v malíku, než se odvážím mluvit.

Btw, tyhle moje strachy jsou důvod, proč nemám tu druhou půlku City&Guilds certifikátu. Když jsem ho dělala, už jsem se nebála tolik a věděla jsem, že reálně na úrovni C1 jsem.

Ale u tý zkoušky jsem se bála tak hrozně moc, že jsem schválně mluvila jednoduše, aby mi tam nenašli chybu. No, nenašli. Ale taky nenašli důvod, proč mi dát C1 certifikát, když jsem mluvila jak B1.

Tohle jsou strachy, který se mi teď vybavujou. A jestli jsou ještě nějaký další strachy spojený s angličtinou, buďte si jisti, že jsem je prožívala taky. Všechny do jednoho.

Až do tý doby, než jsem jednou vlastně náhodou zjistila, že je to celý naopak. Že jde o to vyjádřit, co potřebuju a domluvit se s ostatníma. Ne o to, jestli je to dokonalý nebo jestli se to tomu aspoň trochu blíží. To je všem ostatním kromě vás u zadku.

Po tomhle prozření mi stejně ještě několik let trvalo, než jsem sebrala odvahu a začala s angličtinou pomáhat ostatním. Stalo se to vlastně taky náhodou a jsem si stoprocentně jistá, že by k tomu nedošlo, kdybych neodjela sama na půl roku do USA a Kanady. Což se seběhlo vlastně díky další „náhodě“.

Když jsem se vrátila, skočila jsem do „učení“ po hlavě. Sice jsem – kromě jednoho kurzu – nikdy v hodinách nepoužívala učebnice, ale i tak jsem si chvilku myslela, že se moji studenti taky potřebujou nejdřív naučit o něco víc, než umí. Naštěstí mi brzo došlo, že zakopaný pes je úplně někde jinde.

Měla jsem to štěstí, že díky systému v jazykovce, pro kterou jsem učila, mýma rukama, ehm kurzama, prošlo za dva roky tolik lidí, kolik běžný lektor zažije třeba za 5 – 6 let. A já jsem díky tomu byla v úžasný pozici.

Tím, že všechno bylo zkondenzovaný, naprosto jasně jsem viděla, jak všichni prahnou po tom mluvit, ale nejde jim to. Jsou zacyklený, obviňujou sami sebe, že jsou neschopný si zapamatovat slovíčka, že pořád dělají stejný chyby, i když tu samou gramatiku „dělali“ už tisíckrát.

Jenomže to nebyla jejich chyba. Chtěli mluvit a nikdo jim neřekl, že aby se naučili a zlepšili v mluvení, musí – hádejte co – mluvit. Zdá se to logický, ale vzdělávací systém, kterým většina z nás prošla, nám tenhle naprosto zásadní poznatek jednoduše vymyl z hlavy.

Místo toho, abychom trénovali mluvení anglicky, se celou dobu učíme o angličtině. Jako bychom se učili třeba o tom, jak se řídí letadlo. Memorujeme slovíčka, který nepotřebujeme a doufáme, že jednou se to stane a tadááá, budeme mluvit anglicky. Perfektně samozřejmě.

Tohle se stane asi tak se stejnou pravděpodobností, jako že po pečlivým prostudování manuálu na Boeing 747 si sednete do kokpitu a budete schopni bezpečně vzlítnout, letět i přistát. Podle mě nedáte ani pojíždění po runwayi. Já bych to teda nedala.

Uvědomila jsem si, že lidi místo toho, aby se snažili už do takhle dost plný hlavy nacpat pořád něco novýho, se potřebujou hlavně naučit používat to, co už umí. Tak, aby se jim s tím dobře mluvilo, a aby se u toho cítili v pohodě a (sebe)jistě.

Úplnou náhodou (už je to tady zase) jsem přišla na to, jak to udělat. Snadno a navíc s bonusem, že přestanete přemýšlet v květnatých českých větách. A teď vám prozradím další tajemství – všechno je to jen díky jedný deskový hře, ve který jsem byla za totálního idiota, když jsem ji hrála poprvé.

V hodinách jsem ji ze začátku používala jako ice-breaker nebo když nám na konci hodiny zbylo trochu času. Brzo jsem si začala všímat, jaký to má na studenty efekt. A postupně jsem tuhle hru začala v různých obměnách zařazovat častěji a častěji. A nestačila jsem se divit, v čem všem se díky tomu moji studenti zlepšujou.

A když takhle jednou na několik hodin spadl Facebook, Instagram i Whatsapp a já přemýšlela, co bych dělala, kdyby už nenaskočily zpátky a co bych dělala, kdyby přestal na pořád fungovat i internet, věděla jsem naprosto jasně, že tohle je ta věc, kterou bych si zabalila do kufříku a jako obchodní cestující s ní objížděla celou republiku.

A takhle toho večera vznikl kurz Just Say It. Je na 6 týdnů a je online. Ale online na živo. Víte, co myslím – takový ten kurz, kdy se budeme každý týden na 90 minut v malé skupince (nebo na 30 minut solo) potkávat na živo na ZOOMu.

Neříkám, že je to jediný kurz, který potřebujete. A rozhodně to není ten první, do kterýho byste se měli pustit, když s angličtinou začínáte.

Ale může to být poslední kurz, kterým projdete. Teda v případě, že se už nechcete biflovat kvanta slovíček a znova a znova procházet tu samou gramatiku. Místo toho chcete už konečně začít mluvit a získat v tom jistotu.

A mimochodem, víte, co miluju kromě angličtiny? Miluju, když vidím studentům na očích, jak jim došlo něco zásadního, co jim změní pohled na angličtinu už na pořád. 💖

A mám na mnoha studentech ozkoušeno, že když na ně použiju to, co je obsahem kurzu Just Say It, děje se to fakt často.

A vždycky je to boží, všechny to baví, lidi zapomínají, že mají strach mluvit a hlavně, má to výsledky. Jo, a už jsem říkala, že to je boží? Já vím, že jo, ale píšu to znova prostě proto, že to boží je!

Aby vždycky věděli, jak říct, co potřebujou, i když jim zrovna vypadne slovíčko nebo ho dokonce vůbec neznají. Aby mluvili v pohodě a s jistotou tak, jak v danou chvíli nejlíp dovedou s tím, co momentálně mají k dispozici. Podle mě je tohle nejvíc.

Ale to si myslím já. Vy musíte sami posoudit, jestli je tohle pro vás dost a jestli je tohle podle vašeho názoru ta správná kvalifikace pro to, co zrovna vy a zrovna teď potřebujete. A jestli jo, tak vás moc ráda v kurzu Just Say It uvidím. Přihlásit se můžete kliknutím na tlačítko.