Něco starého končí, aby něco nového mohlo začít

31.12. 2019Ivana Běhounková645x

Tenhle článek vlastně vůbec neměl vzniknout. Chtěla jsem jenom napsat email s přáním do nového roku. Teda původně jsem chtěla napsat email s přáním k Vánocům a do nového roku v jednom. Teda uplně původně jsem byla dost překvapená z toho, že bych vlastně měla psát email s přáním k Vánocům a do nového roku. Ale pustila jsem se do toho a začínal takhle:

Krásný poslední den roku,

vlastně celé jedné dekády. Tuším, že dneska to bude dlouhé, tak si možná dojděte uvařit čaj nebo kafe. Někdy když začnu, nevím, kdy přestat a tuším, že dneska je přesně ten den.

Ale nějak jsem se rozepsala. A tak jsem si řekla, že to rozdělím a pošlu maily dva. Jeden na Vánoce a jeden novoroční. A tak jsem psala a psala a když jsem zjistila, že jsem se dostala na 1000 slov a ještě jsem nebyla u konce, usoudila jsem, že na email je to fakt už moc dlouhé.

A tak jsem se dostali sem na blog. A já doufám, že článkem to skončí. Nepopírám, že jsem si vždycky přála napsat knihu, ale dneska, snad, není ten den, kdy ji napíšu. Na to teď fakt nemám energii. Nechám to radši na jindy.

Ale zpátky k tomu emailu, který jsem začala psát proto, že jsem se s vámi chtěla o něco podělit. Bylo to tohle:

Už nevím jak je to dlouho, co jsem tohle začala dělat, možná to bude už deset let. Každopádně jeden rok, koncem prosince, ke mně přišlo jedno slovo.

 

Moc jsem nevěděla, co s ním. Ani co znamená a proč mě pořád otravuje. Ale z nějakého neznámého důvodu jsem si ho zapsala na kus papíru. A pak na něj zapomněla. Uběhl rok a já jsem náhodou na ten papírek narazila.

Koukala jsem na to slovo a říkala si, že to není možné, protože to slovo přesně vystihovalo celý můj rok. Tak jsem si o tom hezky přemýšlela, když mě začalo otravovat jiné slovo. Tak jsem si řekla, že to asi bude klíčové slovo pro další rok.

Tak jsem si ho zase zapsala, ale tentokrát  jsem na něj nezapomněla. V průběhu celého roku jsem v nepravidelných intervalech vyhodnocovala, jak si vedeme. Já a moje slovo. No bilance to nebyla nijak slavná. A tak jsem si řekla, že ten rok před tím to byla jen náhoda.

Hmmm, no a co se nestalo v prosinci. Zase jsem našla ten papírek. Koukám na to slovo a říkám si, no trošku je to škoda, že to nefunguje, protože by se mi to líbilo mít slovo, které definuje a shrne celý rok. No a jak na to koukám, tak mi dojde, jak jsem vedle.

Ono to totiž funguje. Ale ne tak, jak bych čekala. Moje představy a očekávání, které jsem do toho slova vkládala se nenaplnily. Ale stala se spousta jiných věcí. Úžasných, méně úžasných a i dost nepěkných věcí, se kterými jsem vůbec nepočítala a jejich společný jmenovatel byl hádejte co! Moje slovo.

Takže od té doby každý prosinec vyhlížím nové. Někdy se objeví už v listopadu, někdy si dává na čas a přijde ke mně až úplně na konci roku. Jednou se vylouplo až na Nový rok, to už jsem byla lehce nervózní, ale když pozorně poslouchám, tak přijde vždycky.

A já už jsem poučenější a snažím se s tím svým slovem vědomě pracovat, neočekávat (ne že by to vždycky fungovalo) a pozorovat, co do mého života přináší a na konci roku pak rekapitulovat, bilancovat a často nahlížet na události daného roku z jiného úhlu.

Musím říct, že na jednu stranu mi přijde, že to je tak trochu hra. Možná hra, kterou se mnou hraje Vesmír. Ale je to hra, která mě každopádně baví. Ale krom toho mi to dává smysl a dodává to věcem řád.

Moje slovo pro 2020 je disciplína.

To nevypadá jako moc přívětivé slovo. 

To byla minimálně moje první reakce.

Teda byla mnohem... ehm, řekněme vyhrocenější.

Disciplína je totiž můj strašák. Nebo donedávna byla. Reprezentovala pro mě nesvobodu. A nebýt svobodná mě neskutečně děsí. Skoro ze všeho nejvíc.

Ale já myslím, že hrozně záleží jak se na to člověk podívá. Kdysi mi kamarádka, která se zabývá nemerologií, řekla, že moje číslo života je 5 a že pětky můžou dosáhnout opravdobé svobody díky disciplíně.

Opravdová svoboda - to chci. Ale disciplína? Fuj!

Tak to rozhodně neni nic pro mě. Minimálně v té době nebylo. Ale spoustu let se mi tahle věta čas od času vkrádala na mysl a říkala jsem si, jestli se mi podaří se do stavu opravdové svobody podaří dostat aniž bych musela přijít do styku s disciplínou. Ale myslím, že nazrál čas, abychom se já a disciplína skamarádily.

Já vím, že disciplínu v životě potřebuju jako sůl. A tak jak ji vnímám já, ji vlastně i vítám. Vnímám ji jako disciplínu v tom, že budu dbát na to, že pravidelně odpočívám, dobře jím, trávím dostatek času v přírodě, dokážu říct ne, když to tak cítím.

Dokážu vybalancovat práci a osobní život. Disciplinovaně přistupuju ke svým financím a k sobě přistupuju s láskou. Když jsem unavená, jdu spát, i když jsem měla jiné plány. Tohle a mnoho dalšího. A i takhle, myslím, může vypadat disciplína.

Takhle bychom spolu mohly fungovat. Znamená to pro mě, že v sobě musím udělat prostor pro to, co je pro mě důležité a to může znamenat, že musím nechat jít to, co už mi neslouží.

V posledních měsících jsem si připadala hodně přehlcená a potřebovala jsem svůj život provzdušnit. Znovu se mi (náhodou) do cesty dostal minimalismus.

Přečetla jsem docela dost článků, provětrala šatník, pročistila si i svůj online a digitální prostor a většinu věcí, co vlastním jsem zredukovala.

Vím, že ještě nejsem na konci, ale tentokrát to vnímám jako že je to v pořádku. A jak jsem četla různé články, uvědomila jsem si, že minimalismus vážně zasahuje do všech oblastí života. Nejen do toho kolik fyzických věcí vlastním.

A vlastně jsem si uvědomila, že minimalismus se dá aplikovat i na angličtinu. Protože jak co nejlépe vyjít s málem, je přesně to, o co mi , zejména při studiu jazyků, jde.

A vlastně jsem si uvědomila, že minimalismus se dá aplikovat i na angličtinu. Protože jak co nejlépe vyjít s málem, je přesně to, o co mi jde.

Plně jsem si uvědomila, že tohle je směr, kterým chci abych se s English Stories ubírala. Tohle je totiž něco, co mi jde. Něco co vidím jasně. Něco co vím, že dokáže zjednodušit život. Něco co vím, jak předat. 

A hlavně vím, že to funguje. Mám to prověřeno lety, ale testuju to pořád dál. Teď na příklad při tom, když se snažím využívat svoje mizivé znalosti španělštiny a němčiny. A zjišťuju, že to všechno jde ještě s menšími znalostmi, než jsem si myslela.

Jsem z toho uplně nadšená a chci to pozorovat a zkoumat ještě dál a pak se s vámi o výsledky podělit. Už teď se mi rýsuje, jak by se tyhle poznatky daly využít k tomu, abych dokázala ještě víc pomoct s tím, jak mluvit anglicky s málem.

Protože míň je víc.

Tenhle oxymoron se mi pořádně začíná zažírat pod kůži a já jsem hrozně zvědavá, v jaké další oblasti objevím, že je to pravda. Poslední zjištění je následující:

Minimálně rok, ale pravděpodobně mmohem déle, jsem se snažila pravidelně meditovat. Měla jsem v aplikaci nastaveno 15 minut. Přiznám se, že se mi to zdálo dost málo. Představovala jsem si aspoň hodinu. Denně.

No ale i těchhle dost málo 15 minut bylo příliš. Za skoro celý rok jsem meditovala tak pětkrát. Až do začátku prosince bylo jenom u myšlenky. A kolikrát jsem na celou slavnou meditaci úplně zapomněla.

Ale pak jsem něco udělala jinak. Po rozhovoru s kamarádem o tom, jak je někdy (vždycky?) nejlepší do toho skočit rovnýma nohama, jsem si v aplikaci přenastavila čas z patnácti minut na šest.

Zdá se vám to málo? No mě to taky přišlo málo. Ale od té doby, co vím, že mám časový limit 6 minut (neptejte se jak jsem přišla na 6 minut), medituju každé ráno. Bez výjimky. A nemusím se do toho nutit. Prostě se mi chce.

Takže od šestého prosince jsem odmeditovala 156 minut. Dvakrát tolik než za celý zbytek roku. Ne že by ten čas byl to podstatné. Podstatné je to, že jsem tomu každé ráno svůj čas věnovala.

Co tím chci říct? Je to ve vašich rukou. Jestli máte pocit, že něco chcete změnit, změňte to. Ne všecno najednou, ale krok za krokem. Vypadá to jako nemožný úkol, ale krok za krokem je jediná cesta, jak dojít tam, kam chcete.

Takže jestli si dáte za úkol, že budete každý den mluvit anglicky, je to super. Ale nepřepalte to. Začněte klidně na šesti minutách. I kdybyste celý rok mluvili “jen” těch šest minut denně, za rok to bude 2 196 minut.

A jestli se vám nepodaří se změnou začít prvního ledna? No a co! Začněte kdykoli. Vnímejte sami sebe, poslouchejte svoji intuici a ten moment, kdy vám vaše tělo i Vesmír říkají, že je pravý čas, poznáte.

ZAPOSLOUCHEJTE SE, MOŽNÁ JE TO TEĎ!

Já vám každopádně přeju úžasný rok 2020, ať je to rok odvážný a plný laskavé energie. Já se na něj moc těším! V hlavě i na papíře a v počítači mám spoustou nových nápadů a bude mi potěšením, když u jejich realizace budete se mnou.

Ivana Běhounková
Ivana je průvodkyně světem angličtiny a zakladatelka projektu English Stories. Je autorka ebooku 3 tipy jak udělat z angličtiny svůj jazyk, desatera English Speaker's MANIFESTO, konverzačních kartiček Talk to me a online kurzu The Speaking Challenge.

Kromě angličtiny miluje příběhy všeho druhu, přírodu, hudbu, teplý ponožky a každodenní magický okamžiky. A taky fakt, že je z ní opět opitmistka, idealistka a snílek.

O tom jak se dostala k English Stories si můžete přečíst tady.
Komentáře