Nemusíme všichni dělat všechno

A nemusíme to dělat hned teď. Ani proto, že je zrovna začátek roku. A když už to děláme nemusíme – a nejspíš ani nemůžeme – to všichni dělat úplně špičkově. Když to, co si zvolíme, budeme dělat pro sebe a kvůli sobě, bohatě stačí, že to prostě děláme. Protože realita je taková, že už jenom tím, že něco děláme se prostě zlepšíme.

Já sama chci letos ve svým životě změnit spoustu věcí. Říkám letos, ale to je jen shoda okolností, že je zrovna začátek roku. Pro ty změny jsme se rozhodla prostě proto, že nazrál čas. A vůbec netuším, jestli se mi to všechno povede letos. Spíš si myslím, že to bude běh na delší trať.

Ale je to pro mě OK, beru to tak, jak to je. Uvědomila jsem si, že strategie „musim-změnit-všechno-co jde-ideálně-do-zejtra“ není reálně proveditelná, a navíc mě zbytečně stresuje. Co mě taky zbytečně stresuje jsou všechny ty (drobný i větší) změny a úkony, který jsou potřeba udělat, abych dosáhla toho, co chci.

Nechápejte mě špatně, mě je to jasný, že je udělat musím a taky i chci. Nevím, jak je to u vás, ale u mne se to má tak, že když vidím (dlouhý) seznam úkolů, ať jsou třeba sebemenší, tak mě to prostě paralyzuje. Nejdřív se snažím si úkoly uspořádat, ale časová slepota mi to dost komplikuje, protože kvůli ní reálně nedokážu odhadnout, jak dlouho mi který úkol zabere.

V téměř 100 % si myslím, že mi zabere míň času, než je pak realita. Takže se velice rychle dostanu do lehkýho stresu, že nestíhám všechno, co jsem chtěla. Ale nevzdávám to a snažím se všechno dohnat. Což prostě není reálný. Aspoň u mne ne.

Třeba proto, že čím víc jsem z nestíhání a dalších věcí ve stresu, tím víc jsem unavená a tím, klesá šance, že budu schopná se vybičovat k mega výkonům, jako třeba cvičit 5 minut face yogy. Tohle je true story.

No, a to nemluvím o dalších úkolech, který se mi nějak záhadně objeví na jednom z mejch seznamů a ani o těch, který na žádným seznamu nejsou, ale tak nějak si mě zavolají v průběhu dne ať už proto, že jsou naprosto akutní anebo proto, že se mi zrovna v tu chvíli prostě chce je udělat a nic jinýho pro mě v ten moment neexistuje.

Jenomže to, co chci letos změnit se týká zdraví, kondice a celkovýho well-being a je to pro mě priorita číslo jedna. Což by teoreticky samo o sobě mohlo/mělo stačit. Jenomže nestačí. Ale naštěstí mně napadlo, že na to můžu jít jinak.

Místo toho, abych si napsala, co všechno MUSÍM pravidelně dělat, abych změny, kterou si přeju dosáhla, napíšu si seznam (věcí, aktivit, technik apod.), který MÁM K DISPOZICI. Pro mě je to naprosto zásadní změna.

Nebudu mít seznam, který na mě bude tlačit, že:

Jenom pro upřesnění bych měla nejspíš říct, že na sebe nejsem tvrdá a nemám ráda dril a netrestám se za to, když něco neudělám. A logicky vím, že ty věci na mým dřívějším seznamu jsem si tam napsala já sama a není tam nikde napsaný, že MUSÍM. Ale to se má přece tak nějak samo sebou, když už to na tom seznamu je.

A tohle nevyřčený, nenapsaný MUSIM, tam prostě vždycky bylo přítomný a po kapkách nenápadně přidávalo k mý náloži stresu. A to je prostě příšený a já si řekla, že už to tak fakt nechci.

Ještě že mě osvítilo, protože teď místo stresu vnímám pocit:

„Páni, to je skvělý, kolik mám možností, co MŮŽU (u)dělat“.

A zároveň mi přijde skvělý, že budu mít všechny ty možnosti sepsaný (ne, vážně je ještě nemám, protože na začátky na začátku roku z donucení fakt nehraju), a když si ráno budu plánovat den nebo týden, nebudu v tom plavat a přemejšlet a marně vzpomínat, co jsem to vlastně chtěla a co bych tak asi mohla pro udělat.

Prostě kouknu na seznam a vyberu si, co mi zrovna bude sedět, na co budu mít reálně čas a hlavně energii. Protože vím, že i když udělám jen polovinu z toho, co na mým seznamu bude, a i když jednotlivý věci budu dělat v různým stupni (ne)pravidelnosti, za rok touhle dobou se budu cítit líp než dneska.

Je pravděpodobný, že tahle strategie bude ze začátku vypadat jako nefunkční, protože nenajedu na klasický odškrtávání splněnejch úkolů, aktivit atd. Odškrtávání sice miluju, ideálně, když vidím, že jsem něco splnila pravidelně v řadě za sebou.

Ale fakt nesnášim ten pocit, když tu sérii přeruším a nemůžu naskočit zpátky. Takže tuším, že z dlouhodobýho hlediska je pro mě moje nová strategie mnohem lepší než stará dobrá, léty prověřená (neudržitelná) klasika.

A abych si pořádně zafixovala tohle uvědomění, že:

„NEMUSÍM pořád dělat všechno, ale MÁM K DISPOZICI seznam, ze kterýho si snadno vyberu, co v danou chvíli dělat MŮŽU.“,

jsem udělala jednoduchou tapetu na mobil i počítač, a ještě verzi pro tisk na nástěnku. Jestli jsem vás inspirovala, klidně si je stáhněte a použijte. Na počítači stačí přes pravý tlačítko otevřít obrázek v novém okně a uložit si ho, v telefonu obrázek dlouze přidržte a vyberte z nabídky uložit.

na telefon

na tisk

na počítač

A v rámci hesla „Nemusíme všichni dělat všechno“ chci zdůraznit, že tohle platí i pro angličtinu. Fakt nemusíme všichni mluvit anglicky. Není to imperativ. Je to možnost.

Z mýho pohledu je určitě výhodnější anglicky mluvit, protože život díky tomu může být snazší a zajímavější. Ale je dobrý si uvědomit, že i když to tak často nevypadá, je to volba každýho z nás.

Takže jestli si budete tvořit svůj MÁM K DISPOZICI seznam (nebo taky MŮŽU SEZNAM – ještě nevím, jak ho nazvu) a mluvit anglicky je jedna z položek, kterou na něj přidáte, chci vám říct, že to není tak těžký, jak se může zdát. Respektive, nemusí to tak být.

Nicméně jsem si všimla, že valná většina mých studentů si na začátku myslí, že na to nemají. Ale i tak udělají ten první, nejtěžší, krok a objednají si konverzační půlhodinky. A za to mají můj obří respekt. Sama vím, jak je tohle těžký, takže jsem se rozhodla vám to o kousek usnadnit.

Než uděláte ten velký první krok a rozhodnete se začít s někým (třeba se mnou) pravidelně mluvit anglicky, pojďte udělat takovej mini krůček. Pojďte si to nejdřív vyzkoušet.

Na 15 minut, nezávazně a ZDARMA. Když to teď nepůjde, o nic nejde. Možná to zrovna teď není pro vás to pravý, a to je fajn vědět. Ale možná, že zrovna teď a zrovna pro vás je. Jestli cítíte třeba i jen lehký nutkání kliknout na tlačítko, tak to udělejte.

Mimochodem, tenhle článek je asi prvním výsledkem MÁM K DISPOZICI/MŮŽU přístupu, protože ho hodlám aplikovat i na pracovní záležitosti. Předevčírem jsem si řekla: „OK, můžu každý měsíc napsat jeden článek na blog.“ Není to musím, není to ani když nic nenapíšu, tak nic nenapíšu. Je to můžu.

Sice to v tomhle případě znamená, že je všechno tak trochu na přeskáčku a nedokonalý, ale JE TO TAM! Je pravděpodobný, že tady nejdete moc obrázků. Taky jsem ještě nenechala udělat korekturu, a ještě u článku není anglická verze. Ale zas na druhou stranu, je druhý článek za rok a půl, který jsem dotáhla tak daleko, že visí na webu. Takže tramtadadá, já mám mega obří radost!!!