Ukliďte si! V hlavě.

Celý minulý týden na mě útočila nutkavá myšlenka, že celý byt je přeplněný k prasknutí a že je vážně potřeba s tím něco udělat. Vůbec se mi do toho nechtělo a tak jsem odolávala. V pátek jsem to už nemohla vydržet, tak jsem se poddala a vrhla se do toho.

Začala jsem v kuchyni, pokračovala v obýváku a koupelně. A i když nejsem zrovna hromadič kosmetických přípravků, i tak jsem našla věci, o kterých jsem neměla ani tušení, že tam jsou. Tak jsem se s nimi bez milosti rozloučila.

 V sobotu jsem se přesunula do ložnice a na řadu přišla šatní skříň. A tam se to teprv pořádně rozjelo. Nemohla jsem uvěřit tomu, kolik věcí se mi opět podařilo nahromadit.

I když bych třeba chtěla, já rozhodně nejsem typ na minimalistický šatník. Myslím takový ten kapsulový. To je na mě moc (málo), ale když už je těch věcí ve skříni příliš a já vím naprosto jistě, že je za sezonu nestačím unosit, nedělá mi to dobře.

Když jsem potom v neděli rovnala poslední hromádku triček, která putovala zpátky na poličku a už jsem přestala být vyjevená z toho množství oblečení, které si za poslední rok a nebo možná půl rok našlo cestu do mojí skříně. Pomalu jsem začala vnímat, že celý byt je krásně provzdušněný a  virtuálně prosvětlený.

Na celkem dost místech se dočtete, že abyste si do života mohli pustit to nové (ať už je to cokoli), musíte nejdřív nechat odejít to staré. Nevím jestli jsem někde viděla něco podobného v souvislosti s jazyky.

Většinou totiž slyšíme nebo jsme v minulosti slýchali, že je potřeba mít velkou slovní zásobu, že je potřeba perfektně a do detailu znát gramatická pravidla a ideálně je i umět odrecitovat, když vás NĚKDO vzbudí o půlnoci.

Spousta lidí se tedy bifluje sáhodlouhé seznamy slovíček a drtí gramatiku. Jedna z prvních věcí, když se zeptám nových studentů na začátku kurzu, co podle jejich názoru potřebují zlepšit, je slovní zásoba a časy. Hlavně ten present perfect.

Taky máte pocit, že bez předpřítomného času jako byste ani nežili? Předpřítomný čas je na pochopení a aktivní užívání, podle mého názoru, jeden z nejtěžších gramatických jevů. Pro nás Čechy určitě.

Řeknu vám tajemství. I když je předpřítomný čas hojně používaný a po tom, co ho pochopíte, vlastně celkem jednoduchý, v reálu existuje jenom několik typů situací, kdy se bez něj vážně neobejdete. A jeho použití v těchto situacích je většině lidí jasné celkem rychle.

Tak proč se s tím tolik nadělá? A proč ho vnímat jako strašáka? Netrapte se s ním. Kašlete na něj. On si postupem času cestu do vašeho jazykového šatníku stejně najde. Až přijde jeho čas. Hezky postupně a bez bolesti.

Často je prostě potřeba zpomalit a brát to krok za krokem. Při tom na kolik jsme v současné době schopni využívat svůj mozek, bych řekla, že na tom není o moc líp než naše šatní skříň. Nenacpeme do něj víc, než je jeho momentální kapacita. Prostě nenacpeme.

Jestli vám v danou chvíli hoří termíny v práci, doma nevíte kam dřív skočit a navíc už týden přecházíte chřipku, vaše kolegyně jede na několikatýdenní exotickou dovolenou a nebo jakoukoli dovolenou a vy nemáte ani čas zajít na nákup natož nechat spravit to auto.

A jak do takového shonu chcete nacpat těch 30 slovíček, co jste si stanovili, že se musíte denně naučit? Jestli tohle dokážete dlouhodobě tak, abyste si ta slovíčka aktivně zapamatovali, tak dál asi ani nečtěte. Místo toho mi napište, jak to děláte. Předem vám děkuju za rady!

Jestli čtete dál, tak předpokládám, že jste na tom stejně jako většina populace. Takový zápřah dlouhodobě nedáváte. Já taky ne. Ale přiznám se, že se o to opakovaně pokouším, abych skončila s podobným výsledkem jako posledně.

A protože naše tělo má neuvěřitelnou inteligenci, dokáže nám samo říct, kdy už máme dost. Otázka je, jak moc mu umíme naslouchat. Věřte ale tomu, že se nevzdá a nakonec tu zprávu předá i největšímu zabedněnci.

Nejdřív na to ale půjde jemně. Třeba tím, že vás NENECHÁ zapamatovat si těch 30 slovíček denně. Náš mozek si totiž dobře umí nastavit priority, když to neumíme my.

Mozek funguje jako sval. A všichni víme, že sval je potřeba trénovat, aby dobře fungoval. Ale často zapomínáme, že po námaze svaly potřebují odpočívat a regenerovat, aby mohly dobře fungovat i zítra nebo pozítří.

Vzpomínám si, jak jsem se asi před třemi lety, myslím, že zhruba po páté pokoušela už konečně vážně naučit španělsky.

Samozřejmě, že jsem chtěla okamžitě znát co nejvíc slovíček a rozčilovalo mě, když jsem chtěla něco říct a neměla jsem při ruce ta správná slovíčka. No znáte to.

Tenkrát jsem začala poprvé používat Duolingo. Mám ho dost ráda. Jestli neznáte, určitě ho prozkoumejte. Myslím, že je to šikovný nástroj. Jen pozor, je hodně návykový.

I já jsem ho hrála. Nastavila jsem si sice celkem rozumný denní plán, ale protože mě to dost bavilo, překračovala jsem ho snad každý den. A to o hodně. Smažila jsem Duolingo skoro každou volnou chvíli. Cestou do práce, z práce a pak ještě trošku večer před spaním. Někdy třeba i 2 hodiny v kuse.

Bylo to super. Bavilo mě to a měla jsem pocit, že jsem se do toho pořádně obula. No jak dlouho myslíte, že mi to vydrželo? Jestli říkáte,že moc ne, tak je to přesné. A kolik si z té doby pamatuju? Jestli vás zase napadá, že nic moc, nemýlíte se ani tentokrát.

Dostala jsem se do fáze, kdy jsem zapomínala naprosto běžné každodenní věci. Měla jsem totiž pocit, že mi exploduje hlava. Pak jsem Duolingo zhruba dva roky nemohla ani vidět. Sice jsem si ho z telefonu nesmazala, ale vážně jsem ho za ty dva roky otevřela tak dvakrát.

Myslíte, že jsem zkusila nějakou jinou metodu? No nezkusila. Měla jsem totiž dost i španělštiny. Můj mozek mi dal prostě uplně jasně na jevo, že jsem to přepálila. Ke každodennímu zápřahu jsem mu přidala ještě spoustu další práce a on vyhlásil stávku.

Jenže mě se ta španělština vážně líbí, takže jsem se rozhodla dát tomu ještě jednu šanci. Tentokrát na to jdu jinak. Rozhodla jsem se nehodit za hlavu to, co o učení jazyků vím, ale naopak se řídit podle toho.

Můj plán je hlavně netlačit na pilu. V Duolingu mám nastavený plán zhruba na 10 minut denně, každý den mi přijde email, abych na to nemusela myslet. A to je všechno. Pro tuhle chvíli. To si myslím, že jsem schopna dlouhodobě udržet.

Nenadávejte si, když nějaký den vynecháte. Berte to tak, jak to je a další den si splňte dávku pro daný den. Ne víc. Uvidíte, že se na další dávku budete o to víc těšit. I deset minut obden nebo 3x týdně je pořád VÍC NEŽ NIC.

Nechtějte toho po sobě víc, než jste schopni zvládnout. Často slyším, jak moji studenti mají pocit, že na sebe musí být přísní. Já místo toho říkám:

Cesta při učení jazyků je u každého z nás trošku jiná, ale v jádru vlastně stejná. Nejdůležitější je totiž vytrvat. Je spousta možností, jak se dostat k vysněnému cíli. Vyberte si jeden systém, jednu aplikaci nebo metodu, která vám vyhovuje a té se držte.

Pak si naordinujte svoji pravidelnou dávku angličtiny. Ale jen v takové míře, kterou bude schopni dlouhodobě udržet. Pamatujte si, že není dobré překračovat 20ti minutový interval. Pak už mozek potřebuje odpočívat. Já osobně se přikláním k těch 10ti minutám. I v tomhle případě totiž platí, že méně je více.

Nezoufejte, když budete mít pocit, že se nic neučíte. Ono totiž učení se (zejména jazyka) se děje hodně nenápadně a často se to, co jste se naučili projeví až později, kdy vám najednou, jakoby „samo od sebe“ naskočí to správné slovíčko nebo gramatická struktura. A věřte tomu, že vám to naskočilo správně.

Jestli si o tom chcete přečíst víc a zjistit, jak nenásilně dostat angličtinu do svého života, přečtěte si eBook 3 tipy, jak udělat z angličtiny svůj jazyk, který jsem pro vás vytvořila. No, to je mi náhodička!

A moje rada na závěr?

Do hlavy není možné nacpat úplně všechno co, bysme chtěli a kdy bysme to chtěli. Mohla by totiž explodovat.

Pak zvládnete cokoli. A pak, až toho bude zase moc, si zase ukliďte.